Řím

Tak jsem se konečně dokopal něco zase napsat na blog. Začnu s workshopem v Římě, který se uskotečnil před Vánoci...
Jak jsem již psal, mělo se jednat o architektonický workshop s tím, že tam naše šestičlená skupina z Lublaňské univerzity (Hana, Anja, Gorana, Tomaž, Luka a já) bude řešit spolu se studenty s Římské univerzity Roma III rekonstrukci náměstí Piazza Augusto Imperatore, kde se nachází Augustovo mauzoleum a kolem jsou stavby z rozličných období - od barokního kostela, přes Mussoliniho pecky až po Meierovu známou Ara Paci. No a kolem mauzolea jsou nějaké vykopávky a díra :-). Takže jsme to měli dát nějak dohromady, aby to fungovalo, přidat tam nějaké funkce a přitáhnout lidi. V současnosti už je znám vítězný projekt ze soutěže, podle kterého bude náměstí v nejbližší době rekonstruováno a jeho autorem je právě prof. Cellini z Roma III, který spolu se svým kolegou prof. Desiderim celý workshop pořádali. Desideri se soutěže taky účastnil a podle mě měl i lepší návrh...
Vzhledem k tomu, že jsme přijeli až v pondělí večer do Říma, tak jsme prošvihli první den, kdy se všichni ostatní Italové rozřazovali do skupin. V úterý ráno na obhlídce náměstí italského asistenta nenapadlo nic lepšího, než nás rozdělit do různých skupin k Italům. První malý problém jsme zpozorovali ve stylu, jakým nás přiřazuje do skupin - ptal se postupně lidí z různých skupin, zda v té jejich někdo mluví anglicky a při sebemenším přikývnutí k nim jednoho z nás šoupnul. Aby jste rozuměli, mezi námi šesti z Lublaně uměl plynně italsky pouze Luka, my všichni ostatní pouze anglicky, což ovšem původně neměl být problém, workshop měl, podle toho co jsme věděli z Lublaně, probíhat v angličtině. Jak se později ukázalo, byl to šeredný omyl:-).
No zamířil jsem tedy ke své skupině. Myslím, že z nás všech jsem měl celkem štěstí, měl jsem tam jednoho, který mluvil slušně anglicky, pohříchu však nebyl z Itálie, ale z Guatemaly :-). Jmenoval se Carlos a studoval v Římě od prváku. Dalšími byli Massimiliano (kostrbatá angličtina), Giulia (angličtina 0, úsměv 9 z 10 :-) a konečně Francesca (angličtina taktéž 0, temperamentu však na rozdávání - byla ze Sicílie:-). Byli to teda moc fajn lidi, ale...
Zkuste si představit, jak asi probíhala naše spolupráce, když jsme měli začít řešit problém. Spustili na sebe italsky, chvilku tam na sebe štěkali, někdo udělal čáru na papír bez jakéhokoliv kontextu a začali se nad ní všichni zamýšlet. Samozřejmě nahlas a italsky. Já jsem tam na ně hleděl jak péro z divanu. Po chvilce Carlose napadlo se mě zeptat, co si o tom myslím. No tak jsem jim anglicky vysvětlil, že jsem asi moc nepochopil, jak to mysleli, čili bylo po diskuzi a zas tam na sebe valili italsky. No tak jsem se jal tužky a papíru a nakreslil nějakou první skicu, jak bych si to představoval, koncept atd. Podívali se na to, řekli že je to super, že to nějak v podobném duchu další den rozjedem. Tohle světélko v tunelu mě drželo při naději, že ta práce dostane nějaký smysl, řád a směr.
No následující ráno jsme se sešli a vše probíhalo na novo, jako by jsme se včera nedomluvili na ničem. Opět probíhaly vášnivé diskuze o ničem, ze kterých nic nevedlo. Začínal jsem být nervozní. Avšak po konzultaci s ostatníma z Lublaně mě uklidnilo, že na tom takhle nejsem sám. Holky měly vesměs stejné problémy, ale spíš horší. No představte si třeba jenom Goraninu skupinu - 5 holek! Peklo... Naprostý nedostatek komunikace a teda na to, že všichni ti Italové měli být ze čtrťáku a páťáku, tak uměli strašně málo. A jak mně později potvrdil Jirka Z., není to tak jenom v architektuře :-). Podobné je to prý ve všech sférách života. Doslova Jirka řekl, že Italové jsou lemplové :-). A budoucí kněz si asi nevymýšlí, ne?... Zdá se mi, že především v architektuře Italové žijí pořád z minulosti.
No jak jsme tak potom zhodnotili situaci, tak nejlepší pro nás ze Slovinska bylo vždycky chvilku pobýt s našima skupinama, aby se neřeklo a pak se vytratit na obhlídku města, protože ta nám dala mnohem víc než celý workshop. Nejeli jsme tam přece si někam sednout do učebny a nudit se, obzvláště, když jsme si platili všechno sami. Škoda, přitom velmi zajímavý úkol.
Čekali jsme tedy na příjezd našeho prof. Kobeho z Lublaně na konci týdne. Mezitím jsme stihli slušně pochodit Řím a taky se setkat s Jirkou Z., který nám ukázal tři ze čtyř papežských bazilik, Vatikán atd. Zašli jsme na kafe, dali řeč... Bylo to super.
Když pak přijel Kobe se svým asistentem Rokem do Říma, tak nás večer pozval do restaurace, kde jsme všechno probrali a skvěle se najedli. Příjemný večer.
No poslední den následovalo malé představení prací před Desiderim a Kobem a když představovala Goranina skupina, tak vznikla menší názorová roztržka mezi Goranou a nejvýraznější Italkou ve skupině, takže vypluly na povrch nedokonalosti celého workshopu :-) a pěkně se to všechno vyříkalo... No sranda.
Vesměs hodnotím výlet do Říma jako velmi dobrou zkušenost. Město je krásné a konfrontace s výukou architektury v Itálii taky není k zahození:-).
Nakonec se rozhodlo, že my z Lublaně uděláme svoje dva návrhy na rekonstrukci onoho náměstí, aby jsme z workshopu měli nějaký výstup. Zajímavé bude taky porovnání našich a italských prací. V těchto dnech dokončujeme náš návrh, se kterým Vás hodlám později také seznámit, jakožto i s ostatními.

fotogalerie - rim

Workshop v Římě

Ve čtvrtek nás potkal ve škole prof. Kobe a nabídl, jestli nechceme jet příští týden do Říma na workshop, který se bude zabývat revitalizací náměstí Piazza Augusto Imperatore. Já jsem s chutí nabídku přijal, zítra vyjíždíme. Jedu s dalšími pěti Slovinci, takže doufám, že se trošku zdokonalím ve slovinštině. K rozhodnotí, že pojedu, přispělo také to, že ve Vatikánu studuje Jirka Z. (spolužák z gymplu) na papeže :-), takže věřím, že se potkáme. Těším se jak malý.
Zprávy o průběhu samozřejmě později podám:-).

Ooooolimpija!!!

Hokejová sezoná je v plném proudu v celém světě a ne jinak tomu je i ve Slovinsku. Zavítali jsme proto na zápas místního celku Olimpija ve šlágru kola s Vienna Capitals (slovinsky je Vídeň Dunaj, čili Dunaj Capitals). Pro vysvětlenou, dva nejlepší slovinské týmy (Olimpija a Jesenice) hrají nejvyšší rakouskou soutěž a zápasy s Vídní bývají poměrně sledované. Dramatický střet slibovalo už utkání předchozí, kdy se oba celky popasovaly ve Vídni a vítězně z něj vyšla lublaňská Olimpija (5:3). Následující zápas tedy poskytoval vídeňským Capitals šanci k odvetě.
No srovnání s naší nejvyšší soutěží by zřejmě nedopadlo dobře. Hra neměla příliš spád a osobních střetů bylo jako šafránu pohříchu stejně tak, jako gólů. Účel však utkání splnilo, Portugalci a Španělé, kteří se na zápas vydali, byli spokojeni. Kupříkladu Portugalec David, poprvé v životě viděl takový velký kus ledu pohromadě. A ke hře jenom poznamenal: "It is soooo fast"! Když jsem mu řekl, že se jinde na světě hraje ještě rychleji, tak nemohl věřit.
Utkání nakonec skončilo šťastně pro domácí Olimpiji, když porazila vídeňské Capitals v poměru 2:1.
Po utkání jsme se šli projít po městě, popít svařené vínko na nábřeží a prohlédnout krásnou vánoční výzdobu, která by měla podle autorů pobízet Slovince k většímu rozmnožování a plození potomstva:-), proto motivy spermií a vajíček. Těžko říci, jaký efekt bude mít tato sociální politika. Přesně se to ukáže zřejmě někdy na přelomu měsíců srpna a září roku 2008.

fotogalerie - olimpija dunaj

Slovinský večer v hostelu Celica

Tak jsme si vyrazili za kulturou. V hostelu Celica byl pořádán Mikulášský večer s tradičními slovinskými tanci a zvyky vážícími se k tomuto období. Samotný hostel Celica je zajimavý tím, že byl vtipně vytvořem přestavěním z bývalé věznice:-). Ohledně kutlurního programu - my ze Slovácka tyhle věci oceníme, byla to zajímavá sonda do do místního folklóru. Ale co si budeme povídat, Myjava a cimbál to nejsou. Pro představu, je to taková ta alpská tydlitydli muzika (harmonika atd.) opakující se furt dokola a ty tance taky choreograficky žádná pecka (nějaké šátkové a pak se párkrát zatočili dokola), ale v pohodě.
Ovšem super byla taková chlapecká skupina, která zpívala různé písničky známé i neznámé, slovinsky i anglicky a k tomu každý z těch jinochů měl různý hlas nebo rytmus. Paráda.

fotogalerie - slovinsky vecer

LENOST

Stydím se... Stydím se, že jsem již téměř měsíc a půl nepřidal žádný nový článek na svůj blog. Nemá smysl se vymlouvat, je to zapříčiněno především mojí leností (trest smrti!), přestože bych mohl říci, že jsem měl v poslední době hodně práce a cestování, o kterém se Vám samozřejmě chystám poreferovat. Doufám, že mi Vy, kteří blog alespoň trochu navštěvujete, odpustíte a díky za Vaši trpělivost.
Pojďme tedy na to. Příspěvky jsou opět přidávány s daty, kdy se asi tak zhruba události v nich odehrály.

Bělehrad - díl 2.

Opět pozdě, ale přece. Zde je druhá část povídání z velmi zajimavého výletu do Bělehradu(11/11). Bavte se...
Odpoledne následovala krátká prohlídka města a průvodce nám dělal jeden ze studentů z Ljubljane. Byl celkem vtipný a ukázal nám podstatnou část Bělehradu a přihodil k tomu ještě nějaké historky - jako například u balkonu hotelu Moskva, ze kterého skočil jeden slavný srbský hudebník a zabil se. Jak říkám, prohlídka byla rychlá, takže jsme téměř celé odpoledne měli čas pro sebe a později na nás čekal společný večer v jednom bělehradském podniku. No vyklubal se z toho asi jeden z nejdražších klubů ve městě, kde jsme se rozhodli nezůstat. Odebrali jsme se zpátky na hotel a tam uspořádali vlastní party, což se ukázalo jako velmi rozumná volba.
Další den ráno nás čekala rozsáhlejší prohlídka památek Bělehradu. Nejprve jsme autobusy zamířili k nejslavnějšímu a největšímu kostelu ve městě Sveti Sava. Kostel se stále staví a jeho dokončení je v nedohlednu. Ale už se dodělávají jenom interiéry a výzdoba. Na obrázku můžete vidět umělecké kameníky jak opracovávají mramor. Pak jsme zase naskákali do autobusů a jeli na nejkontroverznější část našeho výletu, a tou byla prohlídka Titova muzea. Hned u vchodu nám každému dávaly naše průvodkyně červený karafiát, že ho máme dát na hrobku Tita. Pak když jsem přišli do domu s jeho hrobkou, byl to zvláštní pocit. Vidět všechny ty Španěly, Portugalce, Němce či Islanďany a Čechy jak kladou karafiát na Titovu hrobku byl hodně surreální zážitek. Ti lidé většinou o Titovi v životě neslyšeli a o jeho rozporuplné pověsti už vůbec ne (viz. fotka slečen s Titovou sochou). Karafiát jsem mu rozhodně k hrobu dát nechtěl, ale zase jsem nevěděl, jak by to bylo bráno u domácích, zda by to nepovažovali za urážku nebo něco podobného, vůbec jsem netušil, jaký význam je tomu pokládán. Uvědomil jsem si, jak odlišně berou Srbové a vůbec Jugoslávci svoji komunistickou minulost. Představte si, že by jsme my chodili na Vítkov a v mauzoleu kladli karafiáty Gottwaldovi k hrobce a ještě tam vozili autobusy turistů. No hodně zvláštní pocit to byl a byl jsem zmatený. Celý areál muzea byl pomník jednomu muži. V dalších objektech byly vystaveny dary od ruzných zahraničních delegací, které během svého úřadováni Tito dostal. Je také pravda, že jej ve své době nerespektoval jen východní blok, ale také západní státníci, od kterých tam byla také slušná sbírka.
Dalším silným zážitkem bylo vidět trosky budov z bombardování NATO raku 1999. Všechno to byly vesměs úřady a politické instituce. Když nám však o svých zážitcích vyprávěla naše průvodkyně, holka stejně stará jako my, tak až mrazilo. Vyprávěla jak se snažili žít obyčejný život navzdory každodenním poplachům a náletům, jak stály v řadách na lístky do kina během bombardování atd. Zvláštní si uvědomit, jak blízko a nedávno tahle válka byla a navíc si představit sebe v její situaci.
Nakonec jsme se vydali podívat na rozlehlou městskou pevnost, kterou bylo takřka nemožné dobýt. Dnes je využívána jako park a vojenské muzeum.
No po dni plném zážitků následoval večer, který opět proběhl zcela v naší vlastní režii, čili partyyy.
V neděli už následovala jenom cesta domů. Ještě před opuštěním Bělehradu jsme se však zastavili na jeho předměstí na vyhlášeném trhu, kde můžete koupit takřka cokoliv a stejně tak o to rychle přijít:-). Seženete tam skutečně hodně věcí - od ponožek po koberce, od čokolád po kožené kabáty, od motorky po úhlovou pilu nebo záchodovou mísu a bidet. Za vše mluví seznam věcí, které si tam koupil Islanďan Stiany (kolík jak sviňa) - plácačku na mouchy (na Islandu jistě hodně využije, byl na ni také patřičně pyšný), fén na vlasy (má celkem delší, takže je potřeba), šňůrku na klíče se znakem vozů Yugo (jugoslávská legenda silnic - licence fiatu) a konečně DVD s pornem (...). Já jsem si tam koupil dva svinčniky a bylo:-).
To je asi vše podstatné z výletu do Bělehradu. Zažili jsme velmi zajimavý víkend a doporučuji všem Bělehrad navštívit.

fotogalerie - belehrad

Bělehrad - díl 1.

Hned další týden po návštěvě Itálie jsme se přihlásili na víkendový zájezd do Bělehradu opět organizovaný slovinskými studenty. Bylo vypsáno asi 150 míst a jeli tři plné autobusy nás zahraničních studentů, ale i Slovinců. Sraz byl ve čtvrtek v 11 večer u parku Tivoli, ráno kolem osmé jsme měli dorazit do Bělehradu a ubytovat se na hotelu. No hned u parku Tivoli to začalo. Slovinci přinesli nějaký magič, pustili srbskou muziku na plné pecky a rozlévali medovinu. Ovšem my jsme byli taky vybaveni pivem, někdo vínem, takže o zábavu bylo postaráno. Ono s hladinkou v krvi cesta přes noc autobusem přece jen rychleji ubývá:-). Před nás na sedadlo si sedl nějaký úplně ožralý Slovinec, který pořád něco vykřikoval a sem tam byl i vtipný. Portugalce, který vedle něj seděl, to ale velmi brzo přestalo bavit. A pak, když svého jak dělo opilého přísedícího zaboha nemohl vzbudit na hranici s Chorvatskem, už byl velmi otrávený. No, ikdyž možná lepší, něž když ještě jako bomba nad ránem na hranici se Srbskem organizoval sázku na to, kdo uhodne, kolik let má krásná srbská celnice, která nám kontrolova pasy. Každý kolem jsme si vsadili na jiný věk, ovšem náš ožralý hrdina se jí na stáří nakonec nezeptal. Můj typ byl 26, víc jí rozhodně nebylo:-)...
Nakonec po vyčerpávající cestě jsme se kolem desáté dostali do Bělehradu. Trochu jsme si ho projeli a spěchali k hotelu se ubytovat. Náš hotel se jmenoval Slavija. Zajásal jsem. Má reakce se však ukázala bíti předčasnou. Hala hotelu ještě vypadala normálně, ovšem jak jsme po schodišti začali stoupat nahoru, tak nám došlo, že vše nebude v úplném pořádku. Na schodech byl dost velký bordel, koberec, který je pokrýval neviděl vysavač jistě několik měsíců. Vyjímkou nebyly rozšlapané čipsy, žvýkačky navždy s kobercem spojené v jedno a taktéž nedopalky cigaret se válely všude kolem. O požární bezpečnosti schodiště také nomhla být řeč, poněvadž vůbec nebylo odděleno od chodeb. A že by mělo být! Hotel měl více než 14 pater. No doufali jsme, že nezačne od nějakého toho nedopalku hořet:-), protože to by byl rozsudek smrti pro ty ve vyšších patrech včetně nás. Stoupajíce výš a výš k našemu pokoji na dvanáctém patře však nepořádku logicky ubývalo (ano, šli jsme pěšky do dvanáctého poschodí, protože čekat na výtah by bylo na hodně dlouho, vzhledem k tomu, že nás v hale čekalo skoro 150), nicméně neklid z očekáváni, co najdem v pokoji, přetrvával. Ovšem co jsme nepředpokládali bylo, že naše očekávání budou dalece překonána. To, co jsme našli v "pokoji" bylo... Zajimavé. Hned po otevření dveří do pokoje se nám naskytl šokující pohled do koupelny. Ve vaničce sprchy byl nějaký popel či co, zřejmě si tam někdo před námi dělal ohníček. Později se dozvíme i možná z čeho. Dále, odtok byl totálně ucpaný, záchodová mísa špinavá, ale co především, kus jí chyběl! No jakou stolici musel mít ten, co se mu ji podařilo zničit, si snad ani nejde představit:-). Pokračovali jsem tedy dále do pokoje a co jsme nenašli! No nic! Nějak chyběly postele. Tedy jedna konstrukce postel připomínala, ale nebyla jaksi ve správné poloze a kusy jí chyběly. Zde se jasně nabízí odpověď na to, z čeho asi byl popel ve vaničce sprchového koutu? Druhá postel tam zřejmě padla za oběť celá:-). Ovšem evidentně z obou postelí před tím sundali matrace:-). Jak vidím, tak fotky z hotelu jsou ještě k realitě hodně milosrdné, ve skutečnosti to bylo daleko působivější:-)...
Tak jsme si prozatím popsali cestování a ubytování, o dalších zážitcích příště.

fotogalerie - belehrad

Itálie

Vzhledem k tomu, že to máme do Itálie coby kamenem dohodil a ve středu a čtvrtek byly ve Slovinsku prázdniny, tak jsme se od čtvrtka do soboty rozhodly pár Italských měst navštívit. K naší klasické sestavě se přidal ještě Petr, takže nás jelo pět. Ve čtvrtek brzo ráno jsme vyjeli směr Benátky. Tam jsme strávili většinu dne, procházením města. Nakonec jsme se všichni schodli na tom, že jeden den na Benátky stačí. Ono po celém dnu je to už tak nějak všechno stejné, zvláště pro ty, co už v Benátkách byli po několikáté. Navíc turistů tam je něskutečné množství a městem se doslova prodíráte. Každopádně Benátky mají svoje kouzlo. Po vyčerpávajícím dnu s vrcholem v hledání náměstí St. Margherita, kde se dá prý výhodně najíst, jsme vyrazili směr Boloňa. Zarezervovali jsme si zde v hotelu Fiera (mohu jej vřele doporučit) pokoj pro čtyři s tím, že Petr bude spát v autě. Večer jsme šli ještě na malou procházku noční Boloní, dali jsem si kávu, hodili frisbee v centru u dvou věží a koupili víno na cestu zpět k hotelu...
Další den jsme po vydatné snídani v hotelu (která byla v ceně 16 euro za noc/osobu) vyrazili směr Florencie. Cesta do Florencie, města, kde se zrodila renesance, probíhala bez problémů. Avšak tradiční problém se zaparkováním auta ve městě byl navíc umocněn hledáním právě koupeného parkovacího lístku ve ventilačním systému auta. Poučení pro příště - nikdy nedávej parkovací lístek za přední okno felicie, protože ta ho s chutí pozře svým větracím systém a při troše smůly už nevydá. My jsme se pochopitelně rozhodli lístek za 8 eur za každou cenu najít. No felícii jsme se podívali pěkně na střeva, rozebrali jsme přívody ventilace na atomy a lístek našly! Asi po tři čtvrtě hodině... Ovšem co je podstatnější, ve Florencii vládlo krásné počasí a malý problém s autem nás vůbec nerozhodil. Město je okouzlující a stojí za to ho aspoň jednou v životě vidět. Mě se to teď podařilo podruhé a pořád nemám dost. Ta atmosféra a umělecká historie dýchají odevšad a pochopitelně to ví i hodně turistů, takže jich tam je opět mraky. Především jsem to poznal, když jsem se chtěl podívat do Gallerie Uffizi, zatímco ostatní šli na kupoli Brunelleschiho dómu. Řada se táhla přes celé nádvoří a čekání trvalo tak cca 10 hodin s nejistým výsledkem, jestli se na vás dostane. Díky tomu jsem zjistil, že v Gallerii Uffizi funguje rezervační systém lístků na určitý den a čas. Pak odpadává toto nehorázné čekání. Když jsem se v sobotu ptal na den, kdy je nejbližší možná rezervace, tak mi bylo řečeno, že na příští úterý:-). No pro příště už vím, že si do Uffizi zarezervuju lístek aspoň týden předem a snad se tam konečně dostanu.
Naštěstí toho Florencie nabízí mnoho a vždy je kam jít. Navštívil jsem tedy monumentální baziliku Santa Croce, ve které se nacházi hrobky slavných Italů jako například - Galilea Galilei, Niccola Machiavelliho nebo Michelangela. Ale především se v areálu Santa Croce nachází kaple Pazziů (projekt 1949, dokončena 1478) od architekta Filippa Brunelleschiho, jež je považována za naprostý mistrovský kousek rané renesanční architektury, díky svojí harmonii, proporcím a celkové eleganci. Užil jsem si do sytosti.
Po sobotní prohlídce Florencie a obědě jsme asi ve dvě vyjeli směr Ljubljan a v osm jsme byli u kolejí. Podle mě to byl moc povedený výlet.

fotogalerie - italie

Halloween u Pascala

V pátek byl čas na další žur. Pascal uspořádal Halloween party v domě, kde bydlí s dalšími studenty na předměstí Ljubljane. Někteří to pojali poctivě, tedy přišli s expresivními kostýmy, někteří přišli bez převleku jenom s expresivními výrazy:-)... Já jsem byl tento večer naneštěstí za řidiče, ale nakonec mi to ani moc nevadilo... Více ve fotogalerii.

fotogalerie - halloween

Exkurze do NUK

Ve středu brzy z rána nás čekala exkurze s předmětem družbene stavbe (občanské stavby) do NUKu, nebo-li do Narodnej in univerzitetnej knjižnice postavené kým jiným než Jože Plečnikem. Plány na ni byly vytvořeny v letech 1930 až 1931. Budovou nás provedl náš vyučující doc. Tadej Glažar, který vyprojektoval například moc pěknou školu v Kočevje.
Na projektu NUKu pracoval i Plečnikův žák Edvard Ravnikar, který vytvořil návrh dekorativní římsy pod atikou. Mnozí teoretici se také domnívají, že Plečnik chtěl fasádou vytvořenou z cihel a kamene založit jakýsi nový slovinský architektonický styl. Podobný prvek zopakoval ještě na pár dalších stavbách, ale tato hypotéza teoretiků architektury nebyla nikdy průkazně potvrzena.
Mazanost návrhu knihovny spočívala také v urbanistickém návrhu. Logicky uzavřela náměstí, k jehož rohu je připojena a svojí orientací vchodu do postraní ulice návrh umožnil orientaci hlavní čítarny tak, aby její velká okna s vtipným"dvojitým zasklením" směřovala výhledem z jedné strany na hrad a z druhé do zeleně na sousedním menším náměstí. Stejně tak si jde povšimnout, že z žádného bodu náměstí budova opticky nepřevyšuje tympanon budovy před ní, čili nijak rušivě nepřečnívá, což byl také jeden z Plečnikových záměrů.
NUK je zajímavá stavba a Slovinci ji mají hodně rádi.

fotogalerie - nuk

Terst

Za týden po Kranji jsme, dokud bylo ještě trochu teplo, zamířili do Terstu. Italského přístavního města, které hrálo velmi důležitou roli v historii habsburské monarchie. Z Ljubljaně je to slabou hodinku a půl cesty autem. V den naší návštěvy se v Terstu konala každoroční regata Barcolana 2007, čili kolem přístavu byly zakotveny moc pěkné jachtičky všeho druhu - elegantní černé závodní, malé rychlé čluny i dvacetimetrové luxusní jachty. Stejně tak pobřeží lemovalo spousta stánků s jídlem, luxusním zbožím a oblečením pro jachtaře. Evidentně je to velmi populární společenská událost, kterou přenášela i italská televize RAI. A byl to opravdu velmi pěkný pohled na projíždějící extra-lehké závodní jachty, které se nad hladinou snad jenom vznášely. Jen pro úplnost - letošní ročník vyhrála loď stáje Alfa Romeo. Zde je pro ukázku krátké video, jak to asi u pobřeží Terstu vypadalo. No, na vodě bylo velmi husto:-).
Samozřejmě jsme si prošli i samotné město a jeho historické jádro a pořídili spoustu fotek. Byl to pěkný den se supr počasím.

fotogalerie - terst

Sportovní den v Tivoli

Ve čtvrtek se konal sportovní den v parku Tivoli organizovaný studentskou unií nebo kým. No prostě jsme byli pozváni a tak jsme přišli. Dal se hrát paintball, mohli jsme vylézt na umělou lezeckou stěnu nebo pít Laško (slovinské pivo - zajimavé téma, na které napíšu později samostatný článek. Zapojili jsme se jenom do paintballu a lezení. Ono totiž po ránu jedno Laško nemusí dopadnout dobře...
Paitball byla sranda, ovšem očekávali jsme něco trošku jiného, mysleli jsme totiž, že budeme hrát na větší ploše, tedy klasicky někde v lese, jak se to obyčejně hrává. No situace byla poněkud jiná, to ostatně vidíte na fotkách. Pro ty, co neví, co je paintball, tak je to týmová hra, kdy dva týmy hrají proti sobě - střílí po sobě ze vzduchových pistolí s tlakovou nádobou a jako munice slouží malé kuličky s barvou, které se po nárazu roztříští. V naší hře, kdo byl zasáhnut, tak končil. Vyhrál ten tým, který zneškodnil všechny soupeře z protivníkova týmu. Jinak se však dají hrát různé variace a taktiky dle chuti.
Náš tým, který se skládal z Hanky, Pavla a mě zaznamenal velké vítězství hned na začátku proti Markétce se Zdendou a Magdou, ovšem tím naše vítězství skončila. Následovala série porážek od nabuzených týmů Slovinců. No ale bavili jsme se :-).
Více ve fotogalerii a tady je menší video jak to asi vypadá v reálu.

fotogalerie - sportovni den v tivoli

Kranj a Škofja Loka

V neděli 7. října jsme s vydali na malý výlet po městech slovinských. Našimi cíli byli Kranj a Škofja Loka. Nejprve jsme zamířili do Kranje - padesátitisícového univerzitního města asi 20 km severozápadně od Ljubljane. Historie Kranje sahá hluboko až do doby železné, významnou kolonií se přitom stal v pátém století našeho letopočtu. Slované se na jeho území usadili kolem století sedmého. Jméno Creina se poprvé objevilo roku 1060 v tradičních dokumentech z Brixenu.
Centrum Kranje má severo-jižní orientaci, přičemž jižní část je historická a severní část patří nově se rozvíjejícímu kulturnímu a politickému centru s obchody, úřady a školami. Městem protékají dvě řeky - Sava a Kokra. Shodou okolností máme v jednom předmětu rozebrat a prostudovat stavbu městského úřadu v Kranji (na horním obrázku) postavenou architektem Edvardem Ravnikarem (1960), žákem Jože Plečnika.
Kranj je mimo jiné také městem, kde vykonával svoje civilní právnické povolání a nakonec i zemřel nejslavnější slovinský básník a propagátor slovinštiny - France Prešeren. Slovinci jsou na něj velmi pyšní a je to jeden z jejich národních hrdinů (i přes jeho rozporuplný osobní život:-). Nenajdete města, kde by po něm nebyla pojmenována škola nebo aspoň ulice, dokonce největší náměstí v Ljubljani se jmenuje Prešernov trg. Zde odkaz na pár Prešernových kusů.
Po Kranji jsme zavítali do menšího města západně od Kranje, do Škofje Loky. Městečko se zhruba 22 tisíci obyvateli. Velmi příjemné prostředí pro procházku a kávičku na náměstí. Díky svému profilu byla pro některé Škofja Loka o něco zajímavější než Kranj. Má také velmi pěkné historické jádro avšak působí kompaktněji a jaksi útulněji než Kranj.

fotogalerie - kranj in škofja loka

Logarská dolina

Následující den po večeru v Parlament pubu jsme se rozhodli konečně podniknout výpravu do Alp - přesně do Logarské doliny v oblasti Solčavsko. Předpověď počasí byla příznivá a taky se vyplnila, celý den bylo azurové nebe, které spolu s barvami podzimu vytvořilo perfektní scenérie.
A neviděli jsme jenom Logarskou dolinu, ale nedopatřením jsme si při hledání cesty podrobně prohlédli i jinou dolinu (do které vedla cesta o křižovatku dříve než do naší), která ovšem byla taky velmi hezká. Asi v její půlce (po cca 25km) GPS zahlásilo chybu, že jsme se zřejmě netrefili do správné doliny, naše měla být přesně ta za hřebenem kolem kterého jsme právě půl hodiny jeli. Nezbývalo tedy než překonat hřeben některou z cest, které se v mapě přes hřeben nabízely. No tyto cesty se vždy po asi 4 km do prudkého kopce ukázaly jako naprosto slepé - jednou cesta končila vjezdem do garáže a jednou průjezdem hospodářského stavení s fůrou hnoje. Po tomto druhém pokusu jsme tedy na chvíli zastavili, abychom se mohli trochu pokochat a uvolnit napětí, Wojtek zahájil protestní spánek (večer před tím zavíral Parlament pub).
Dále jsme nehledali žádné zkratky a vrátili se na doporučení domorodců zpět do města, kde jsme špatně odbočili, potom už vše pokračovalo bez problémů.
Logarská dolina byla prostě super, výhledy jako pro bohy a všechny ty barvy... Paráda. Víc poví fotogalerie (snímky řazeny podle autorů; Š-Štěpán, L-Lenka, M-Magda, Lc-Lucka).

fotogalerie - logarská dolina

Parlaments pub

Teď něco o programu, co nám erasmákům organizuje místní studentská organizace. Program je celkem nabitý a téměř každý den se něco děje. Nejvíce navštěvovanými akcemi jsou však pondělky v Parlament pubu a středy v klubu KMŠ. Jsou to prostě pařby jak se patří - potkáváme nové lidi z celé Evropy, navazujeme kontakty, popíjíme refošk a debatujeme o krizi na Středním východě... No co vám budu povídat :-)...
Návraty na kolej v časných ranních hodinách bývají...chladné...
Parlament pub je normální hospoda, která v pondělí v podstatě patří erasmus studentům. Vzhledem k tomu, že teď od léta vešel ve Slovinsku v účinnost zákon o zákazu kouření v hospodách a restauracích, tak se spousta lidí přesouvá na zahrádky i ve velmi chladném počasí a hospody se tomu samozřejmě přizpůsobují a dávají tam chudákům kuřákům tepelné lampy (nebo co to je) nad každý stůl, stejně jako v Parlament pubu. Tomu říkám tepelná ztráta :-). K tomu v televizi běží reportáže, jak musí kuřáci vysedávat venku před hospodou i v pěti stupních s dekami přes rameno a a nelíbí se jim to.
No každopádně se to v Parlament pubu vždycky zvrhne v normální tancovačku jako v klubu KMŠ, který je klasickým studentským tanečním klubem (se dvěmi patry s rozdílnou muzikou), takže se tu mísíme všichni my erasmáci se Slovinci, což je supr...

fotogalerie - parlament pub

Výšlap na Šmarnou goru

Tak opět jsem se delší dobu neozval a cítím, že je čas se podělit o další várku zážitků. Vše je jako vždy seřazeno podle data konání.
Začínáme tedy výšlapem na Šmarnou goru (no to už je pěkně dávno). Byla to taková nedělní vycházka na kopec kousek za Ljubljaní, takový malý detox po náročné sobotní noci. Vyšlo počasí a výhled shora byl super - byla vidět Ljubljan i Alpy. Šlo nás šest (viz. foto zleva - Lenka, Lucka, Kryštof (P), Wojtek (P) a Petr; (P)-Poláci :-)

fotogalerie - Šmarna gora

Postojnska jama a Predjamsky grad

Dnes jsme se jeli podívat na jedno z turisticky nejprofláklejších míst ve Slovinsku, a to na Postojnskou jamu (nebo-li na Postojnské jeskyně). Varazil s námi také Magdin přítel Luboš, který přijel na prodloužený víkend na návštěvu z Prahy a kámoši z kurzu - Petr a Kryštof.
Postojnska jama je 20,5 km dlouhý krasový jeskynní systém blízko města Postojna a je největší ve Slovinsku. K systému patří i další jeskyně jako Otoška jama, Magdalena jama nebo Črna jama. Kras utvořila řeka Pivka, která během dvou milionů let postupně snižovala svůj tok a tak utvořila několik pater současné jeskyně. Stálá teplota v jeskyni se pohybuje něco mezi 8 a 10°C.
Na samotnou prohlídku jeskyně jsme se nejprve museli v jejích utrobách dopravit vláčkem do vzdálenosti cca 2km. Pak nás průvodce Roman seznámil v angličtině s její historií a přihodil sem tam i nějaký ten vtípek. Prohlídka opravdu stála za to, jeskyně jsou něco neskutečného - dech beroucí obrovské několikapatrové haly s krápníky a ruznýmy podobnými útvary všemožných podob.
Postojnskou jamu mohu pro návštěvu jenom doporučit. Je velmi populární a tomu také odpovídá počet návštěvníků, který do ní ročně zavítá - pohybuje se přes 500 000 lidí za rok.
Po návštěvě jeskyně jsme se ještě vypravili podívat na několik kilometrů vzdálený Predjamsky grad, který je postaven na skále a jeho útroby jsou spojeny taktéž s jeskynním krasovým systémem. Více ve fotogalerii.

fotogalerie - postojna

Last day of EILC

Dnes byl poslední den našeho čtyřtýdenního jazykového kurzu slovinštiny EILC. Všem se nám jej podařilo absolvovat a mohli jsme tedy jít slavit. Vše uzavřela společná večeře s lektory v jedné restauraci na okraji Ljubljaně. Celý kurz byl velmi kvalitně vedený, probíhal ve skvělé atmosféře a díky němu jsme se všichni studenti lépe poznali a potkali nové zajímavé lidi. Díky, kurze! :-)

fotogalerie - last day of EILC

Koper-Strunjan-Piran-Portorož

V sobotu jsme chtěli využít pěkné předpovědi počasí a vyjeli jsme konečně na slovinské pobřeží (dlouhé nekonečných 47km:-), kde jsme se chtěli taky vykoupat. Nejdřív jsme zamířili do Kopru, největšího a nejznámějšího slovinského města na pobřeží, které jsme si zběžně prohlédli. Převládá zde typická středomořská zástavba a jednoznačný je také vliv Itálie. Z Kopru jsme zamířili do Strunjanu za koupáním. Voda již sice nebyla nejteplejší, ale po pár prudších pohybech se člověk slušně zahřál a šlo to. U moře jsme pobyli něco přes dvě hodiny a vyrazili do Piranu, což je město menší než Koper, ovšem dle mého názoru o hodně hezčí. Z jeho hradeb je krásný výhled na město samotné a na kus pobřeží. Okouzlující místo, kde by bylo fantastické mít svůj domek kousek od moře s molem a u něj zakotvenou jachtou:-).
Ale aby vše nebylo úplně růžové, tak jsme po cestě k našemu zaparkovanému autu objevili také jednu architektonickou hrůzu... Zřejmě nějaký bohatý místní podnikatel na sebe chtěl upoutat pozornost (což se mu podařilo) a nechal si postavit nehoráznost "ve stylu" místní tradiční zástavby s obřím betonovým bazénem. No fotografie mluví za vše. Co dodat. Škoda peněz, místa, práce...
No po Piranu jsme zamířili do Portorože, typického turistického pobřežního města. Samý hotel a jachtičky u mola, jinak v podstatě nic pozoruhodného, avšak zažili jsme zde hezký západ slunce. Komu by se zdálo povědomé samotné jméno města Portorož jako mně, tak jistě má rád tenis, protože se zde každoročně koná turnaj WTA Slovenian Open. V době, kdy jsme Portorož navštívili, právě vrcholil.

fotogalerie - pobřeží moje | pobřeží ostatní

Kurz slovinštiny

Teď tady máme pár foteček z EILC kurzu slovinštiny, který navštěvujeme a hlavně, mám pro Vás další exkurzi do tajů slovinského jazyka.
Jestlipak víte, jak se řekne slovinsky dítě? Věřím, že dost z Vás to již ví, protože jsem jim už o tom říkal. Pro ostatní, slovinsky dítě se řekne otrok, děti - otroci. Šokující? Inspirativní? Úsměvné? Určitě :-)...
Ovšem pozor, co by jste dělali, kdyby k Vám takový otrok přiběhl a křičel: čebela je me pičila! Co pak? Co by jste dělali? Hned by letěla jedna výchovná? To by byla chyba, místo toho, by jste jej měli pohladit a politovat, protože Vám právě sdělil, že jej píchla včela.
Umíte si představit, jak těžce nám všem Čechům na kurzu šel tento výraz z úst a jak nás uváděl do rozpaků. I teď se během psaní červenám a modlím se, aby mě tu nějaká včela nepíchla. Držte mi palce...

fotogalerie - škola

Bled - hrad a jezero

Následujícího dne po raftingu, jsme v poněkud obměněné sestavě vyrazili na výlet do města Bled. Jedná se o historické město u jezera s ostrůvkem a kostelem na něm a nad tím vším se na skále tyčí Bledský hrad, o kterém padla první zmínka r.1011, kdy jej něměcký císař Henrik II. dal biskupu z Brixenu.
Celé to bylo moc příjemné odpoledne se super počasím.
Opět více ve fotogalerii...

fotogalerie - bled

Rafting v Tolminu

Zdravím všechny návštěvníky blogu!
Nejprve se chci omluvit za to, že přidávám příspěvky na blog s tak velkým zpožděním. Z části za to může nedostatek času, ale především moje vlastní lenost. Slibuju, že se budu snažit polepšit:-).
Teď už tedy k raftování v Tolminu. Petr (erasmák z Prahy) vše zařídil a jeli jsme na alpskou řeku Soču, kousek od města Tolmin. Je to velmi populární řeka mezi vodáky (i mezi českými), protože je to skutečně divoká voda. Voda je v ní naprosto čistá a pitná! K naší smůle však v tomto období řekou protékalo pouze 9 m3/s, přitom idální průtok podle našeho průvodce Klemen (ten týpek s dredama, mladší než my:-) je 30 m3/s. Ale i tak nás sjíždění všechny bavilo, bylo to super. Na jaře si to zřejmě zopakujeme, když bude průtok pořádný, aby jsme si dopřáli víc toho adrenalinu.
Taky jsme tam potkali skupinku Čechů, kteří Soču sjížděli s cestovkou Adventura, čili skutečně populární řeka.
Jinak vše podstatné najdete ve fotkách, které dělal náš řidič ze břehu...

fotogalerie - rafting

Opravena chyba na blogu

Opravil jsem chybu na blogu. Nyní může přidávat komentáře ke článkům kdokoliv i anonymně, bez ohledu na to, jestli má google účet. Čili směle do toho, čekám na vaše komentáře.

Prohlídka města, aneb Plečnik, kam se podíváš

Tak dnes jsme měli konečně čas se trochu projít po Ljubljani. Něco k názvu města - říká se mu město lásky, protože název vychází ze slovesa ljubiti - milovati.
Prošli jsme si zevrubně centrum a prohlédli si Ljubljanski grad. První dojem je takový, že město snad celé postavil Jože Plečnik, protože je opravdu všude. Navrhoval všechno - od kostelů přes úřady až po trh a mosty. Velmi známou a výraznou stavbou je právě most, respektive mosty přes Ljubljanici zvané Tromostovje. Jedná se o tři mosty v centru Ljubljaně spojující Prešernov trg (Prešernovo náměstí) a Stritarjevu ulicu. Je to typický Plečnik a jeho vtipná stavba.
Ljubljanski grad není příliš velký, ale panuje na něm čilý ruch. Je zde výhled na město pro turisty, výstavní prostory a konají se zde také svatby. V jeho útrobách jsme mimo jiné objevili velmi zajímavé prostory (tvořené z ocelových sloupů nesoucích betonové stropy a falešné klenby), jež spojují ruzné části hradu - vstupní bránu, nádvoří, výstup z lanovky, či zajímavý výstavní prostor. Celý objem působil velmi vzdušně, lehce a příjemně prosvětleně, přestože přímé světlo do něj prakticky nedopadalo.
Inu, posuďte sami ve fotogalerii.

fotogalerie - prohlídka města

První dvě akce

Včera a předvčera jsme navštívili první dvě akce na kolejích v Ljubljani, velmi důležité pro vzájemné seznamování a navazování mezinárodních kontaktů:-).
Slovinsky se akce řekne žur, chodit na akce žurati. Proč Vám to píšu? Rozhodl jsem se, že Vás, milí čtenáři, trošku zasvětím do tajů jazyka slovinského, protože si myslím, že je velmi zajímavý a sem tam by se mi do psaní mohl vloudit nějaký ten slovinský výraz, který je často foneticky údernější, než český ekvivalent, nebo je zábavný v tom smyslu, že má v češtině uplně jiný význam. Ale uplně jiný význam...
Tedy zpět na žur - popíjelo se, debatovalo a kouřila se vodní dýmka (kouřit je slovinsky kaditi, já kouřím - jaz kadim). Co víc dodat? No pěkně jsme si zakadili...
Ve fotogalerii naleznete pár foteček z těchto žurů.

fotogalerie - akce u aly | akce u m+z

První den v Ljubljani

Po probuzení z naprosto nedostatečného tříhodinového spánku a po snídani nás čekalo první den hodně práce. Nejprve jsme zajeli za naší koordinátorkou na univerzitu a pak už jsme spěchali na EILC kurz slovinštiny, který začal již v pondělí, ale domluvili jsme si (s velkými komplikacemi), že můžeme přijet až o něco později.
Na Filozofické fakultě nás již čekali a hned jsme se zapojili do výuky. Naštěstí to nebyl takový problém, ony zameškané dva dny, protože jsme již v Praze navštěvovali kurz slovinštiny pro začátečníky, takže pozdravit jsme jakž takž uměli:-).
Do kurzu s námi chodí další dva Češi (Lucka a Petr), několik Poláků a jeden Němec (Pascal), který umí slovinsky z nás asi nejvíc:-). Kvůli příbuznosti našich jazyků se slovinštinou jsme právě v této skupině tzv. pokročilých právě my Češi a Poláci + Pascal, který se, jak říká, učil před odjezdem dva měsíce sám doma. No umí toho daleko víc, než my z našeho pražského kurzu:-). A to němčina není zdaleka tak příbuzná slovinštině jako čeština, respektive není jí příbuzná vůbec. Obdivuhodné.
Po kurzu (který trvá od 9:00 do cca 12:30 s půlhodinovou přestávkou od pondělí do čtvrtka) jsme se jeli do ubytovací kanceláře ubytovat na kolej. Tedy čekal nás první kontakt se slovinským úředníkem. Paní v kanceláři byla velmi milá a ochotná, avšak domluva s ní byla poněkud obtížnější, protože angličtina nebyla její silnou stránkou, no a o její rychlosti práce se také nedá příliš mluvit - vyhledání jmen nás čtyřech v jejích seznamech abecedně seřazených nakonec s mojí pomocí zvládla. Po každém nalezeném jméně se na mě usmála, milé:-)... No cirka po hodině v její kanceláři jsem měl přidělen pokoj na koleji a mohl jsem k ní poslat zbývající tři členy naší skupiny, které už zvládla vyřídit rychleji, měla již vše připraveno. Chtěl bych upozornit, že drtivá většina všeho tohohle se odehrávala již po skončení jejích oficiálních úředních hodin a paní úřednice byla stále v klidu, ochotná a příjemná. Představit si českou úřednici na jejím místě snad ani nemá smysl, ta by na jejím místě po skončení úředních hodin už totiž dávno nebyla.
K večeru jsme se tedy ubytovali v ulici Mestni Log (jinak má celá univerzita rozesety koleje různě po celém městě), kam jsme všichni z nás dostali kolej. Podařilo se, že Zdenda s Markétkou jsou spolu na pokoji a Magda a já bydlíme s nějakým Slovincem/kou. Jsou tady dva bloky kolejí, já bydlím v ŠD-3 a ostatní v ŠD-4. Na pokoji přebýváme dva, můj spoubydla se jmenuje Mičo a pochází z východní části Slovinska, studuje chemii, jde do druháku a pozor - doma mají vinohrad :-). Vypadá to, že bude v pohodě. Jinak buňku sdílí celkem 12 lidí - s centrální kuchyní, sezením a balkonem, ale sociálky jsou tu dvoje, vždy jedny pro 6 lidí. A už víte o mém bydlení všechno:-).

Přípravy a cesta z Prahy do Ljubljaně

Do Ljubljaně jsme se shodou okolností rozhodli jet studovat dohromady čtyři ze stejného oboru a ročníku (se mnou ještě Magda Z., Markéta B. a Zdenda R.) a vzhledem k tomu, že Magda měla k dispozici automobil značky Škoda Felicia Combi v provedení modré barvy z roku 1996, čímž jsme poměrně snadno vyřešili pohodlný způsob dopravy na místo určení. Co však nebylo jasné takřka do poslední chvíle, bylo, zda vůbec budeme moci odjet. Nutnou podmínkou bylo složení Státních zkoušek v pondělí 3.9. (nejhůře za 2, aby nás naše škola přijala na navazující magisterské studium) a dále pak se v úterý těsně před odjezdem zapsat na navazující magisterskéké studium. Toto vše se naštěstí podařilo splnit a mohli jsme tedy něco po čtvrté odpolední vyjet. Naplánována byla ještě zastávka v Kaplici v Jižních Čechách u pohodové rodinky Rudovských:-), kvůli naložení Zdendových věcí a pak už přímo na Ljubljan.
Cesta nám trvala původně déle, než jsme předpokládali a než nám vyšlo v plánovači tras na seznamu. No nakonec jsme se kolem druhé hodiny ranní (středa 5. 9.) ocitli u Ljubljane. Město samotné nás však moc vzorně nepřivítalo, ještě na obchvatu Ljubljane padla mlha hustá, jakoby ji vařil sám vodník Kebule, což zřejmě zapříčinilo (nebo to mohla být únava nás všech:-), že jsme minuli náš exit do centra a místo od severovýchdu jsme po objetí půlky městského obchvatu do města spanile vjížděli z jihozápadu. Mlha se zhušťovala, na silnicích ani jedno auto, v ulicích ani noha, jenom svítící lampy veřejného osvětlení. Velmi sugestivní první dojem, který ještě umocňovaly naše pracující fantazie - tu jsem zahlédl pouštního běžce kulícího se přes cestu, jinde viděl Zdenda siluetu supa sedícího na kandelábru, či onde bylo dokonce slyšet hrkání chřestýšího ocasu. Naštěstí tohle vše nezaznamenávala naše řidička Magda, to by to prý už dávno byla otočila:-).
Jinak jsme však celkem bez problémů našli náš hostel a mohli jsme se těšit na cca 3 hodinky vydatného spánku. Hostel Celica je stylový příjemný hostel, který vznikl přestavěním z bývalého vězení. Tohle byl vlastně náš první kontakt se slovinskou architekturou. Zajimavé dispozice, použité materiály a detaily, že by se doc. Hájek zbláznil. Jak říkám, velmi sympatická stavba.

fotogalerie - cesta | hostel celica

Vítám Vás

Dober dan!
Všechny, kdo jste se dostali na tento blog, srdečně vítám. Jak už většina z vás ví, následující školní rok budu trávit ve Slovinsku na Fakultě architektury Univerzity v Ljubljani a prostřednictvím tohoto blogu vás budu informovat o průběhu celého pobytu, budu zde zveřejňovat fotky, postřehy atd. Je to mnohem jednodušši, než se stát spammerem a zahlcovat všem maily svými hlubokými myšlemkami a nepovednými fotkami. Kdo jednoduše chce, tak si zajde na blog, vše si přečte:-) a já si zase s radostí přečtu jeho jakýkoliv komentář k čemukoliv. Díky.
Štěpán

O BLOGU

Vzhledem k tomu