LENOST

Stydím se... Stydím se, že jsem již téměř měsíc a půl nepřidal žádný nový článek na svůj blog. Nemá smysl se vymlouvat, je to zapříčiněno především mojí leností (trest smrti!), přestože bych mohl říci, že jsem měl v poslední době hodně práce a cestování, o kterém se Vám samozřejmě chystám poreferovat. Doufám, že mi Vy, kteří blog alespoň trochu navštěvujete, odpustíte a díky za Vaši trpělivost.
Pojďme tedy na to. Příspěvky jsou opět přidávány s daty, kdy se asi tak zhruba události v nich odehrály.

Bělehrad - díl 2.

Opět pozdě, ale přece. Zde je druhá část povídání z velmi zajimavého výletu do Bělehradu(11/11). Bavte se...
Odpoledne následovala krátká prohlídka města a průvodce nám dělal jeden ze studentů z Ljubljane. Byl celkem vtipný a ukázal nám podstatnou část Bělehradu a přihodil k tomu ještě nějaké historky - jako například u balkonu hotelu Moskva, ze kterého skočil jeden slavný srbský hudebník a zabil se. Jak říkám, prohlídka byla rychlá, takže jsme téměř celé odpoledne měli čas pro sebe a později na nás čekal společný večer v jednom bělehradském podniku. No vyklubal se z toho asi jeden z nejdražších klubů ve městě, kde jsme se rozhodli nezůstat. Odebrali jsme se zpátky na hotel a tam uspořádali vlastní party, což se ukázalo jako velmi rozumná volba.
Další den ráno nás čekala rozsáhlejší prohlídka památek Bělehradu. Nejprve jsme autobusy zamířili k nejslavnějšímu a největšímu kostelu ve městě Sveti Sava. Kostel se stále staví a jeho dokončení je v nedohlednu. Ale už se dodělávají jenom interiéry a výzdoba. Na obrázku můžete vidět umělecké kameníky jak opracovávají mramor. Pak jsme zase naskákali do autobusů a jeli na nejkontroverznější část našeho výletu, a tou byla prohlídka Titova muzea. Hned u vchodu nám každému dávaly naše průvodkyně červený karafiát, že ho máme dát na hrobku Tita. Pak když jsem přišli do domu s jeho hrobkou, byl to zvláštní pocit. Vidět všechny ty Španěly, Portugalce, Němce či Islanďany a Čechy jak kladou karafiát na Titovu hrobku byl hodně surreální zážitek. Ti lidé většinou o Titovi v životě neslyšeli a o jeho rozporuplné pověsti už vůbec ne (viz. fotka slečen s Titovou sochou). Karafiát jsem mu rozhodně k hrobu dát nechtěl, ale zase jsem nevěděl, jak by to bylo bráno u domácích, zda by to nepovažovali za urážku nebo něco podobného, vůbec jsem netušil, jaký význam je tomu pokládán. Uvědomil jsem si, jak odlišně berou Srbové a vůbec Jugoslávci svoji komunistickou minulost. Představte si, že by jsme my chodili na Vítkov a v mauzoleu kladli karafiáty Gottwaldovi k hrobce a ještě tam vozili autobusy turistů. No hodně zvláštní pocit to byl a byl jsem zmatený. Celý areál muzea byl pomník jednomu muži. V dalších objektech byly vystaveny dary od ruzných zahraničních delegací, které během svého úřadováni Tito dostal. Je také pravda, že jej ve své době nerespektoval jen východní blok, ale také západní státníci, od kterých tam byla také slušná sbírka.
Dalším silným zážitkem bylo vidět trosky budov z bombardování NATO raku 1999. Všechno to byly vesměs úřady a politické instituce. Když nám však o svých zážitcích vyprávěla naše průvodkyně, holka stejně stará jako my, tak až mrazilo. Vyprávěla jak se snažili žít obyčejný život navzdory každodenním poplachům a náletům, jak stály v řadách na lístky do kina během bombardování atd. Zvláštní si uvědomit, jak blízko a nedávno tahle válka byla a navíc si představit sebe v její situaci.
Nakonec jsme se vydali podívat na rozlehlou městskou pevnost, kterou bylo takřka nemožné dobýt. Dnes je využívána jako park a vojenské muzeum.
No po dni plném zážitků následoval večer, který opět proběhl zcela v naší vlastní režii, čili partyyy.
V neděli už následovala jenom cesta domů. Ještě před opuštěním Bělehradu jsme se však zastavili na jeho předměstí na vyhlášeném trhu, kde můžete koupit takřka cokoliv a stejně tak o to rychle přijít:-). Seženete tam skutečně hodně věcí - od ponožek po koberce, od čokolád po kožené kabáty, od motorky po úhlovou pilu nebo záchodovou mísu a bidet. Za vše mluví seznam věcí, které si tam koupil Islanďan Stiany (kolík jak sviňa) - plácačku na mouchy (na Islandu jistě hodně využije, byl na ni také patřičně pyšný), fén na vlasy (má celkem delší, takže je potřeba), šňůrku na klíče se znakem vozů Yugo (jugoslávská legenda silnic - licence fiatu) a konečně DVD s pornem (...). Já jsem si tam koupil dva svinčniky a bylo:-).
To je asi vše podstatné z výletu do Bělehradu. Zažili jsme velmi zajimavý víkend a doporučuji všem Bělehrad navštívit.

fotogalerie - belehrad

Bělehrad - díl 1.

Hned další týden po návštěvě Itálie jsme se přihlásili na víkendový zájezd do Bělehradu opět organizovaný slovinskými studenty. Bylo vypsáno asi 150 míst a jeli tři plné autobusy nás zahraničních studentů, ale i Slovinců. Sraz byl ve čtvrtek v 11 večer u parku Tivoli, ráno kolem osmé jsme měli dorazit do Bělehradu a ubytovat se na hotelu. No hned u parku Tivoli to začalo. Slovinci přinesli nějaký magič, pustili srbskou muziku na plné pecky a rozlévali medovinu. Ovšem my jsme byli taky vybaveni pivem, někdo vínem, takže o zábavu bylo postaráno. Ono s hladinkou v krvi cesta přes noc autobusem přece jen rychleji ubývá:-). Před nás na sedadlo si sedl nějaký úplně ožralý Slovinec, který pořád něco vykřikoval a sem tam byl i vtipný. Portugalce, který vedle něj seděl, to ale velmi brzo přestalo bavit. A pak, když svého jak dělo opilého přísedícího zaboha nemohl vzbudit na hranici s Chorvatskem, už byl velmi otrávený. No, ikdyž možná lepší, něž když ještě jako bomba nad ránem na hranici se Srbskem organizoval sázku na to, kdo uhodne, kolik let má krásná srbská celnice, která nám kontrolova pasy. Každý kolem jsme si vsadili na jiný věk, ovšem náš ožralý hrdina se jí na stáří nakonec nezeptal. Můj typ byl 26, víc jí rozhodně nebylo:-)...
Nakonec po vyčerpávající cestě jsme se kolem desáté dostali do Bělehradu. Trochu jsme si ho projeli a spěchali k hotelu se ubytovat. Náš hotel se jmenoval Slavija. Zajásal jsem. Má reakce se však ukázala bíti předčasnou. Hala hotelu ještě vypadala normálně, ovšem jak jsme po schodišti začali stoupat nahoru, tak nám došlo, že vše nebude v úplném pořádku. Na schodech byl dost velký bordel, koberec, který je pokrýval neviděl vysavač jistě několik měsíců. Vyjímkou nebyly rozšlapané čipsy, žvýkačky navždy s kobercem spojené v jedno a taktéž nedopalky cigaret se válely všude kolem. O požární bezpečnosti schodiště také nomhla být řeč, poněvadž vůbec nebylo odděleno od chodeb. A že by mělo být! Hotel měl více než 14 pater. No doufali jsme, že nezačne od nějakého toho nedopalku hořet:-), protože to by byl rozsudek smrti pro ty ve vyšších patrech včetně nás. Stoupajíce výš a výš k našemu pokoji na dvanáctém patře však nepořádku logicky ubývalo (ano, šli jsme pěšky do dvanáctého poschodí, protože čekat na výtah by bylo na hodně dlouho, vzhledem k tomu, že nás v hale čekalo skoro 150), nicméně neklid z očekáváni, co najdem v pokoji, přetrvával. Ovšem co jsme nepředpokládali bylo, že naše očekávání budou dalece překonána. To, co jsme našli v "pokoji" bylo... Zajimavé. Hned po otevření dveří do pokoje se nám naskytl šokující pohled do koupelny. Ve vaničce sprchy byl nějaký popel či co, zřejmě si tam někdo před námi dělal ohníček. Později se dozvíme i možná z čeho. Dále, odtok byl totálně ucpaný, záchodová mísa špinavá, ale co především, kus jí chyběl! No jakou stolici musel mít ten, co se mu ji podařilo zničit, si snad ani nejde představit:-). Pokračovali jsem tedy dále do pokoje a co jsme nenašli! No nic! Nějak chyběly postele. Tedy jedna konstrukce postel připomínala, ale nebyla jaksi ve správné poloze a kusy jí chyběly. Zde se jasně nabízí odpověď na to, z čeho asi byl popel ve vaničce sprchového koutu? Druhá postel tam zřejmě padla za oběť celá:-). Ovšem evidentně z obou postelí před tím sundali matrace:-). Jak vidím, tak fotky z hotelu jsou ještě k realitě hodně milosrdné, ve skutečnosti to bylo daleko působivější:-)...
Tak jsme si prozatím popsali cestování a ubytování, o dalších zážitcích příště.

fotogalerie - belehrad

Itálie

Vzhledem k tomu, že to máme do Itálie coby kamenem dohodil a ve středu a čtvrtek byly ve Slovinsku prázdniny, tak jsme se od čtvrtka do soboty rozhodly pár Italských měst navštívit. K naší klasické sestavě se přidal ještě Petr, takže nás jelo pět. Ve čtvrtek brzo ráno jsme vyjeli směr Benátky. Tam jsme strávili většinu dne, procházením města. Nakonec jsme se všichni schodli na tom, že jeden den na Benátky stačí. Ono po celém dnu je to už tak nějak všechno stejné, zvláště pro ty, co už v Benátkách byli po několikáté. Navíc turistů tam je něskutečné množství a městem se doslova prodíráte. Každopádně Benátky mají svoje kouzlo. Po vyčerpávajícím dnu s vrcholem v hledání náměstí St. Margherita, kde se dá prý výhodně najíst, jsme vyrazili směr Boloňa. Zarezervovali jsme si zde v hotelu Fiera (mohu jej vřele doporučit) pokoj pro čtyři s tím, že Petr bude spát v autě. Večer jsme šli ještě na malou procházku noční Boloní, dali jsem si kávu, hodili frisbee v centru u dvou věží a koupili víno na cestu zpět k hotelu...
Další den jsme po vydatné snídani v hotelu (která byla v ceně 16 euro za noc/osobu) vyrazili směr Florencie. Cesta do Florencie, města, kde se zrodila renesance, probíhala bez problémů. Avšak tradiční problém se zaparkováním auta ve městě byl navíc umocněn hledáním právě koupeného parkovacího lístku ve ventilačním systému auta. Poučení pro příště - nikdy nedávej parkovací lístek za přední okno felicie, protože ta ho s chutí pozře svým větracím systém a při troše smůly už nevydá. My jsme se pochopitelně rozhodli lístek za 8 eur za každou cenu najít. No felícii jsme se podívali pěkně na střeva, rozebrali jsme přívody ventilace na atomy a lístek našly! Asi po tři čtvrtě hodině... Ovšem co je podstatnější, ve Florencii vládlo krásné počasí a malý problém s autem nás vůbec nerozhodil. Město je okouzlující a stojí za to ho aspoň jednou v životě vidět. Mě se to teď podařilo podruhé a pořád nemám dost. Ta atmosféra a umělecká historie dýchají odevšad a pochopitelně to ví i hodně turistů, takže jich tam je opět mraky. Především jsem to poznal, když jsem se chtěl podívat do Gallerie Uffizi, zatímco ostatní šli na kupoli Brunelleschiho dómu. Řada se táhla přes celé nádvoří a čekání trvalo tak cca 10 hodin s nejistým výsledkem, jestli se na vás dostane. Díky tomu jsem zjistil, že v Gallerii Uffizi funguje rezervační systém lístků na určitý den a čas. Pak odpadává toto nehorázné čekání. Když jsem se v sobotu ptal na den, kdy je nejbližší možná rezervace, tak mi bylo řečeno, že na příští úterý:-). No pro příště už vím, že si do Uffizi zarezervuju lístek aspoň týden předem a snad se tam konečně dostanu.
Naštěstí toho Florencie nabízí mnoho a vždy je kam jít. Navštívil jsem tedy monumentální baziliku Santa Croce, ve které se nacházi hrobky slavných Italů jako například - Galilea Galilei, Niccola Machiavelliho nebo Michelangela. Ale především se v areálu Santa Croce nachází kaple Pazziů (projekt 1949, dokončena 1478) od architekta Filippa Brunelleschiho, jež je považována za naprostý mistrovský kousek rané renesanční architektury, díky svojí harmonii, proporcím a celkové eleganci. Užil jsem si do sytosti.
Po sobotní prohlídce Florencie a obědě jsme asi ve dvě vyjeli směr Ljubljan a v osm jsme byli u kolejí. Podle mě to byl moc povedený výlet.

fotogalerie - italie