Bělehrad - díl 2.

Opět pozdě, ale přece. Zde je druhá část povídání z velmi zajimavého výletu do Bělehradu(11/11). Bavte se...
Odpoledne následovala krátká prohlídka města a průvodce nám dělal jeden ze studentů z Ljubljane. Byl celkem vtipný a ukázal nám podstatnou část Bělehradu a přihodil k tomu ještě nějaké historky - jako například u balkonu hotelu Moskva, ze kterého skočil jeden slavný srbský hudebník a zabil se. Jak říkám, prohlídka byla rychlá, takže jsme téměř celé odpoledne měli čas pro sebe a později na nás čekal společný večer v jednom bělehradském podniku. No vyklubal se z toho asi jeden z nejdražších klubů ve městě, kde jsme se rozhodli nezůstat. Odebrali jsme se zpátky na hotel a tam uspořádali vlastní party, což se ukázalo jako velmi rozumná volba.
Další den ráno nás čekala rozsáhlejší prohlídka památek Bělehradu. Nejprve jsme autobusy zamířili k nejslavnějšímu a největšímu kostelu ve městě Sveti Sava. Kostel se stále staví a jeho dokončení je v nedohlednu. Ale už se dodělávají jenom interiéry a výzdoba. Na obrázku můžete vidět umělecké kameníky jak opracovávají mramor. Pak jsme zase naskákali do autobusů a jeli na nejkontroverznější část našeho výletu, a tou byla prohlídka Titova muzea. Hned u vchodu nám každému dávaly naše průvodkyně červený karafiát, že ho máme dát na hrobku Tita. Pak když jsem přišli do domu s jeho hrobkou, byl to zvláštní pocit. Vidět všechny ty Španěly, Portugalce, Němce či Islanďany a Čechy jak kladou karafiát na Titovu hrobku byl hodně surreální zážitek. Ti lidé většinou o Titovi v životě neslyšeli a o jeho rozporuplné pověsti už vůbec ne (viz. fotka slečen s Titovou sochou). Karafiát jsem mu rozhodně k hrobu dát nechtěl, ale zase jsem nevěděl, jak by to bylo bráno u domácích, zda by to nepovažovali za urážku nebo něco podobného, vůbec jsem netušil, jaký význam je tomu pokládán. Uvědomil jsem si, jak odlišně berou Srbové a vůbec Jugoslávci svoji komunistickou minulost. Představte si, že by jsme my chodili na Vítkov a v mauzoleu kladli karafiáty Gottwaldovi k hrobce a ještě tam vozili autobusy turistů. No hodně zvláštní pocit to byl a byl jsem zmatený. Celý areál muzea byl pomník jednomu muži. V dalších objektech byly vystaveny dary od ruzných zahraničních delegací, které během svého úřadováni Tito dostal. Je také pravda, že jej ve své době nerespektoval jen východní blok, ale také západní státníci, od kterých tam byla také slušná sbírka.
Dalším silným zážitkem bylo vidět trosky budov z bombardování NATO raku 1999. Všechno to byly vesměs úřady a politické instituce. Když nám však o svých zážitcích vyprávěla naše průvodkyně, holka stejně stará jako my, tak až mrazilo. Vyprávěla jak se snažili žít obyčejný život navzdory každodenním poplachům a náletům, jak stály v řadách na lístky do kina během bombardování atd. Zvláštní si uvědomit, jak blízko a nedávno tahle válka byla a navíc si představit sebe v její situaci.
Nakonec jsme se vydali podívat na rozlehlou městskou pevnost, kterou bylo takřka nemožné dobýt. Dnes je využívána jako park a vojenské muzeum.
No po dni plném zážitků následoval večer, který opět proběhl zcela v naší vlastní režii, čili partyyy.
V neděli už následovala jenom cesta domů. Ještě před opuštěním Bělehradu jsme se však zastavili na jeho předměstí na vyhlášeném trhu, kde můžete koupit takřka cokoliv a stejně tak o to rychle přijít:-). Seženete tam skutečně hodně věcí - od ponožek po koberce, od čokolád po kožené kabáty, od motorky po úhlovou pilu nebo záchodovou mísu a bidet. Za vše mluví seznam věcí, které si tam koupil Islanďan Stiany (kolík jak sviňa) - plácačku na mouchy (na Islandu jistě hodně využije, byl na ni také patřičně pyšný), fén na vlasy (má celkem delší, takže je potřeba), šňůrku na klíče se znakem vozů Yugo (jugoslávská legenda silnic - licence fiatu) a konečně DVD s pornem (...). Já jsem si tam koupil dva svinčniky a bylo:-).
To je asi vše podstatné z výletu do Bělehradu. Zažili jsme velmi zajimavý víkend a doporučuji všem Bělehrad navštívit.

fotogalerie - belehrad