Přináším malou fotoreportáž z Krvavce - střediska, do kterého jezdíme z Lublaně lyžovat. Je to asi 30 minut autem z města a když vyjde počasí, tak je to božské! Výhled je perfektní, jsou vidět města Kranj i Lublaň. Denní skipas stoji pro nás studenty 16 euro, což je na Slovinsko moc pěkná cena. Tak, jako si zalyžuju letošní zimu, už si asi nezalyžuju nikdy :-). Vy, co sem v březnu přijedete, se máte na co těšit. Vy, co sem nepřijedete, můžete jenom tiše závidět ;-).
fotogalerie - krvavec
Tak jsem se konečně dokopal něco zase napsat na blog. Začnu s workshopem v Římě, který se uskotečnil před Vánoci...
Jak jsem již psal, mělo se jednat o architektonický workshop s tím, že tam naše šestičlená skupina z Lublaňské univerzity (Hana, Anja, Gorana, Tomaž, Luka a já) bude řešit spolu se studenty s Římské univerzity Roma III rekonstrukci náměstí Piazza Augusto Imperatore, kde se nachází Augustovo mauzoleum a kolem jsou stavby z rozličných období - od barokního kostela, přes Mussoliniho pecky až po Meierovu známou Ara Paci. No a kolem mauzolea jsou nějaké vykopávky a díra :-). Takže jsme to měli dát nějak dohromady, aby to fungovalo, přidat tam nějaké funkce a přitáhnout lidi. V současnosti už je znám vítězný projekt ze soutěže, podle kterého bude náměstí v nejbližší době rekonstruováno a jeho autorem je právě prof. Cellini z Roma III, který spolu se svým kolegou prof. Desiderim celý workshop pořádali. Desideri se soutěže taky účastnil a podle mě měl i lepší návrh...
Vzhledem k tomu, že jsme přijeli až v pondělí večer do Říma, tak jsme prošvihli první den, kdy se všichni ostatní Italové rozřazovali do skupin. V úterý ráno na obhlídce náměstí italského asistenta nenapadlo nic lepšího, než nás rozdělit do různých skupin k Italům. První malý problém jsme zpozorovali ve stylu, jakým nás přiřazuje do skupin - ptal se postupně lidí z různých skupin, zda v té jejich někdo mluví anglicky a při sebemenším přikývnutí k nim jednoho z nás šoupnul. Aby jste rozuměli, mezi námi šesti z Lublaně uměl plynně italsky pouze Luka, my všichni ostatní pouze anglicky, což ovšem původně neměl být problém, workshop měl, podle toho co jsme věděli z Lublaně, probíhat v angličtině. Jak se později ukázalo, byl to šeredný omyl:-).
No zamířil jsem tedy ke své skupině. Myslím, že z nás všech jsem měl celkem štěstí, měl jsem tam jednoho, který mluvil slušně anglicky, pohříchu však nebyl z Itálie, ale z Guatemaly :-). Jmenoval se Carlos a studoval v Římě od prváku. Dalšími byli Massimiliano (kostrbatá angličtina), Giulia (angličtina 0, úsměv 9 z 10 :-) a konečně Francesca (angličtina taktéž 0, temperamentu však na rozdávání - byla ze Sicílie:-). Byli to teda moc fajn lidi, ale...
Zkuste si představit, jak asi probíhala naše spolupráce, když jsme měli začít řešit problém. Spustili na sebe italsky, chvilku tam na sebe štěkali, někdo udělal čáru na papír bez jakéhokoliv kontextu a začali se nad ní všichni zamýšlet. Samozřejmě nahlas a italsky. Já jsem tam na ně hleděl jak péro z divanu. Po chvilce Carlose napadlo se mě zeptat, co si o tom myslím. No tak jsem jim anglicky vysvětlil, že jsem asi moc nepochopil, jak to mysleli, čili bylo po diskuzi a zas tam na sebe valili italsky. 
No tak jsem se jal tužky a papíru a nakreslil nějakou první skicu, jak bych si to představoval, koncept atd. Podívali se na to, řekli že je to super, že to nějak v podobném duchu další den rozjedem. Tohle světélko v tunelu mě drželo při naději, že ta práce dostane nějaký smysl, řád a směr.
No následující ráno jsme se sešli a vše probíhalo na novo, jako by jsme se včera nedomluvili na ničem. Opět probíhaly vášnivé diskuze o ničem, ze kterých nic nevedlo. Začínal jsem být nervozní. Avšak po konzultaci s ostatníma z Lublaně mě uklidnilo, že na tom takhle nejsem sám. Holky měly vesměs stejné problémy, ale spíš horší. No představte si třeba jenom Goraninu skupinu - 5 holek! Peklo... Naprostý nedostatek komunikace a teda na to, že všichni ti Italové měli být ze čtrťáku a páťáku, tak uměli strašně málo. A jak mně později potvrdil Jirka Z., není to tak jenom v architektuře :-). Podobné je to prý ve všech sférách života. Doslova Jirka řekl, že Italové jsou lemplové :-). A budoucí kněz si asi nevymýšlí, ne?... Zdá se mi, že především v architektuře Italové žijí pořád z minulosti.
No jak jsme tak potom zhodnotili situaci, tak nejlepší pro nás ze Slovinska bylo vždycky chvilku pobýt s našima skupinama, aby se neřeklo a pak se vytratit na obhlídku města, protože ta nám dala mnohem víc než celý workshop. Nejeli jsme tam přece si někam sednout do učebny a nudit se, obzvláště, když jsme si platili všechno sami. Škoda, přitom velmi zajímavý úkol.
Čekali jsme tedy na příjezd našeho prof. Kobeho z Lublaně na konci týdne. Mezitím jsme stihli slušně pochodit Řím a taky se setkat s Jirkou Z., který nám ukázal tři ze čtyř papežských bazilik, Vatikán atd. Zašli jsme na kafe, dali řeč... Bylo to super.
Když pak přijel Kobe se svým asistentem Rokem do Říma, tak nás večer pozval do restaurace, kde jsme všechno probrali a skvěle se najedli. Příjemný večer.
No poslední den následovalo malé představení prací před Desiderim a Kobem a když představovala Goranina skupina, tak vznikla menší názorová roztržka mezi Goranou a nejvýraznější Italkou ve skupině, takže vypluly na povrch nedokonalosti celého workshopu :-) a pěkně se to všechno vyříkalo... No sranda.
Vesměs hodnotím výlet do Říma jako velmi dobrou zkušenost. Město je krásné a konfrontace s výukou architektury v Itálii taky není k zahození:-).
Nakonec se rozhodlo, že my z Lublaně uděláme svoje dva návrhy na rekonstrukci onoho náměstí, aby jsme z workshopu měli nějaký výstup. Zajímavé bude taky porovnání našich a italských prací. V těchto dnech dokončujeme náš návrh, se kterým Vás hodlám později také seznámit, jakožto i s ostatními.
Hokejová sezoná je v plném proudu v celém světě a ne jinak tomu je i ve Slovinsku. Zavítali jsme proto na zápas místního celku Olimpija ve šlágru kola s Vienna Capitals (slovinsky je Vídeň Dunaj, čili Dunaj Capitals). Pro vysvětlenou, dva nejlepší slovinské týmy (Olimpija a Jesenice) hrají nejvyšší rakouskou soutěž a zápasy s Vídní bývají poměrně sledované. Dramatický střet slibovalo už utkání předchozí, kdy se oba celky popasovaly ve Vídni a vítězně z něj vyšla lublaňská Olimpija (5:3). Následující zápas tedy poskytoval vídeňským Capitals šanci k odvetě.
No srovnání s naší nejvyšší soutěží by zřejmě nedopadlo dobře. Hra neměla příliš spád a osobních střetů bylo jako šafránu pohříchu stejně tak, jako gólů. Účel však utkání splnilo, Portugalci a Španělé, kteří se na zápas vydali, byli spokojeni. Kupříkladu Portugalec David, poprvé v životě viděl takový velký kus ledu pohromadě. A ke hře jenom poznamenal: "It is soooo fast"! Když jsem mu řekl, že se jinde na světě hraje ještě rychleji, tak nemohl věřit.
Utkání nakonec skončilo šťastně pro domácí Olimpiji, když porazila vídeňské Capitals v poměru 2:1.
Po utkání jsme se šli projít po městě, popít svařené vínko na nábřeží a prohlédnout krásnou vánoční výzdobu, která by měla podle autorů pobízet Slovince k většímu rozmnožování a plození potomstva:-), proto motivy spermií a vajíček. Těžko říci, jaký efekt bude mít tato sociální politika. Přesně se to ukáže zřejmě někdy na přelomu měsíců srpna a září roku 2008.
Tak jsme si vyrazili za kulturou. V hostelu Celica byl pořádán Mikulášský večer s tradičními slovinskými tanci a zvyky vážícími se k tomuto období. Samotný hostel Celica je zajimavý tím, že byl vtipně vytvořem přestavěním z bývalé věznice:-). Ohledně kutlurního programu - my ze Slovácka tyhle věci oceníme, byla to zajímavá sonda do do místního folklóru. Ale co si budeme povídat, Myjava a cimbál to nejsou. Pro představu, je to taková ta alpská tydlitydli muzika (harmonika atd.) opakující se furt dokola a ty tance taky choreograficky žádná pecka (nějaké šátkové a pak se párkrát zatočili dokola), ale v pohodě.
Ovšem super byla taková chlapecká skupina, která zpívala různé písničky známé i neznámé, slovinsky i anglicky a k tomu každý z těch jinochů měl různý hlas nebo rytmus. Paráda.
Stydím se... Stydím se, že jsem již téměř měsíc a půl nepřidal žádný nový článek na svůj blog. Nemá smysl se vymlouvat, je to zapříčiněno především mojí leností (trest smrti!), přestože bych mohl říci, že jsem měl v poslední době hodně práce a cestování, o kterém se Vám samozřejmě chystám poreferovat. Doufám, že mi Vy, kteří blog alespoň trochu navštěvujete, odpustíte a díky za Vaši trpělivost.
Pojďme tedy na to. Příspěvky jsou opět přidávány s daty, kdy se asi tak zhruba události v nich odehrály.
Opět pozdě, ale přece. Zde je druhá část povídání z velmi zajimavého výletu do Bělehradu(11/11). Bavte se...
Odpoledne následovala krátká prohlídka města a průvodce nám dělal jeden ze studentů z Ljubljane. Byl celkem vtipný a ukázal nám podstatnou část Bělehradu a přihodil k tomu ještě nějaké historky - jako například u balkonu hotelu Moskva, ze kterého skočil jeden slavný srbský hudebník a zabil se. Jak říkám, prohlídka byla rychlá, takže jsme téměř celé odpoledne měli čas pro sebe a později na nás čekal společný večer v jednom bělehradském podniku. No vyklubal se z toho asi jeden z nejdražších klubů ve městě, kde jsme se rozhodli nezůstat. Odebrali jsme se zpátky na hotel a tam uspořádali vlastní party, což se ukázalo jako velmi rozumná volba.
Další den ráno nás čekala rozsáhlejší prohlídka památek Bělehradu. Nejprve jsme autobusy zamířili k nejslavnějšímu a největšímu kostelu ve městě Sveti Sava. Kostel se stále staví a jeho dokončení je v nedohlednu. Ale už se dodělávají jenom interiéry a výzdoba. Na obrázku můžete vidět umělecké kameníky jak opracovávají mramor. Pak jsme zase naskákali do autobusů a jeli na nejkontroverznější část našeho výletu, a tou byla prohlídka Titova muzea. Hned u vchodu nám každému dávaly naše průvodkyně červený karafiát, že ho máme dát na hrobku Tita. Pak když jsem přišli do domu s jeho hrobkou, byl to zvláštní pocit.
Vidět všechny ty Španěly, Portugalce, Němce či Islanďany a Čechy jak kladou karafiát na Titovu hrobku byl hodně surreální zážitek. Ti lidé většinou o Titovi v životě neslyšeli a o jeho rozporuplné pověsti už vůbec ne (viz. fotka slečen s Titovou sochou). Karafiát jsem mu rozhodně k hrobu dát nechtěl, ale zase jsem nevěděl, jak by to bylo bráno u domácích, zda by to nepovažovali za urážku nebo něco podobného, vůbec jsem netušil, jaký význam je tomu pokládán. Uvědomil jsem si, jak odlišně berou Srbové a vůbec Jugoslávci svoji komunistickou minulost. Představte si, že by jsme my chodili na Vítkov a v mauzoleu kladli karafiáty Gottwaldovi k hrobce a ještě tam vozili autobusy turistů. No hodně zvláštní pocit to byl a byl jsem zmatený. Celý areál muzea byl pomník jednomu muži. V dalších objektech byly vystaveny dary od ruzných zahraničních delegací, které během svého úřadováni Tito dostal. Je také pravda, že jej ve své době nerespektoval jen východní blok, ale také západní státníci, od kterých tam byla také slušná sbírka.
Dalším silným zážitkem bylo vidět trosky budov z bombardování NATO raku 1999. Všechno to byly vesměs úřady a politické instituce. Když nám však o svých zážitcích vyprávěla naše průvodkyně, holka stejně stará jako my, tak až mrazilo. Vyprávěla jak se snažili žít obyčejný život navzdory každodenním poplachům a náletům, jak stály v řadách na lístky do kina během bombardování atd. Zvláštní si uvědomit, jak blízko a nedávno tahle válka byla a navíc si představit sebe v její situaci.
Nakonec jsme se vydali podívat na rozlehlou městskou pevnost, kterou bylo takřka nemožné dobýt. Dnes je využívána jako park a vojenské muzeum.
No po dni plném zážitků následoval večer, který opět proběhl zcela v naší vlastní režii, čili partyyy.
V neděli už následovala jenom cesta domů. Ještě před opuštěním Bělehradu jsme se však zastavili na jeho předměstí na vyhlášeném trhu, kde můžete koupit takřka cokoliv a stejně tak o to rychle přijít:-). Seženete tam skutečně hodně věcí - od ponožek po koberce, od čokolád po kožené kabáty, od motorky po úhlovou pilu nebo záchodovou mísu a bidet. Za vše mluví seznam věcí, které si tam koupil Islanďan Stiany (kolík jak sviňa) - plácačku na mouchy (na Islandu jistě hodně využije, byl na ni také patřičně pyšný), fén na vlasy (má celkem delší, takže je potřeba), šňůrku na klíče se znakem vozů Yugo (jugoslávská legenda silnic - licence fiatu) a konečně DVD s pornem (...). Já jsem si tam koupil dva svinčniky a bylo:-).
To je asi vše podstatné z výletu do Bělehradu. Zažili jsme velmi zajimavý víkend a doporučuji všem Bělehrad navštívit.
Hned další týden po návštěvě Itálie jsme se přihlásili na víkendový zájezd do Bělehradu opět organizovaný slovinskými studenty. Bylo vypsáno asi 150 míst a jeli tři plné autobusy nás zahraničních studentů, ale i Slovinců. Sraz byl ve čtvrtek v 11 večer u parku Tivoli, ráno kolem osmé jsme měli dorazit do Bělehradu a ubytovat se na hotelu. No hned u parku Tivoli to začalo. Slovinci přinesli nějaký magič, pustili srbskou muziku na plné pecky a rozlévali medovinu. Ovšem my jsme byli taky vybaveni pivem, někdo vínem, takže o zábavu bylo postaráno. Ono s hladinkou v krvi cesta přes noc autobusem přece jen rychleji ubývá:-). Před nás na sedadlo si sedl nějaký úplně ožralý Slovinec, který pořád něco vykřikoval a sem tam byl i vtipný. Portugalce, který vedle něj seděl, to ale velmi brzo přestalo bavit. A pak, když svého jak dělo opilého přísedícího zaboha nemohl vzbudit na hranici s Chorvatskem, už byl velmi otrávený. No, ikdyž možná lepší, něž když ještě jako bomba nad ránem na hranici se Srbskem organizoval sázku na to, kdo uhodne, kolik let má krásná srbská celnice, která nám kontrolova pasy. Každý kolem jsme si vsadili na jiný věk, ovšem náš ožralý hrdina se jí na stáří nakonec nezeptal. Můj typ byl 26, víc jí rozhodně nebylo:-)...
Nakonec po vyčerpávající cestě jsme se kolem desáté dostali do Bělehradu. Trochu jsme si ho projeli a spěchali k hotelu se ubytovat. Náš hotel se jmenoval Slavija. Zajásal jsem. Má reakce se však ukázala bíti předčasnou. Hala hotelu ještě vypadala normálně, ovšem jak jsme po schodišti začali stoupat nahoru, tak nám došlo, že vše nebude v úplném pořádku. Na schodech byl dost velký bordel, koberec, který je pokrýval neviděl vysavač jistě několik měsíců. Vyjímkou nebyly rozšlapané čipsy, žvýkačky navždy s kobercem spojené v jedno a taktéž nedopalky cigaret se válely všude kolem. O požární bezpečnosti schodiště také nomhla být řeč, poněvadž vůbec nebylo odděleno od chodeb. A že by mělo být! Hotel měl více než 14 pater. No doufali jsme, že nezačne od nějakého toho nedopalku hořet:-), protože to by byl rozsudek smrti pro ty ve vyšších patrech včetně nás. Stoupajíce výš a výš k našemu pokoji na dvanáctém patře však nepořádku logicky ubývalo (ano, šli jsme pěšky do dvanáctého poschodí, protože čekat na výtah by bylo na hodně dlouho, vzhledem k tomu, že nás v hale čekalo skoro 150), nicméně neklid z očekáváni, co najdem v pokoji, přetrvával. Ovšem co jsme nepředpokládali bylo, že naše očekávání budou dalece překonána. To, co jsme našli v "pokoji" bylo... Zajimavé. Hned po otevření dveří do pokoje se nám naskytl šokující pohled do koupelny. Ve vaničce sprchy byl nějaký popel či co, zřejmě si tam někdo před námi dělal ohníček. Později se dozvíme i možná z čeho. Dále, odtok byl totálně ucpaný, záchodová mísa špinavá, ale co především, kus jí chyběl! No jakou stolici musel mít ten, co se mu ji podařilo zničit, si snad ani nejde představit:-). Pokračovali jsem tedy dále do pokoje a co jsme nenašli! No nic! Nějak chyběly postele. Tedy jedna konstrukce postel připomínala, ale nebyla jaksi ve správné poloze a kusy jí chyběly. Zde se jasně nabízí odpověď na to, z čeho asi byl popel ve vaničce sprchového koutu? Druhá postel tam zřejmě padla za oběť celá:-). Ovšem evidentně z obou postelí před tím sundali matrace:-). Jak vidím, tak fotky z hotelu jsou ještě k realitě hodně milosrdné, ve skutečnosti to bylo daleko působivější:-)...
Tak jsme si prozatím popsali cestování a ubytování, o dalších zážitcích příště.
Vzhledem k tomu, že to máme do Itálie coby kamenem dohodil a ve středu a čtvrtek byly ve Slovinsku prázdniny, tak jsme se od čtvrtka do soboty rozhodly pár Italských měst navštívit. K naší klasické sestavě se přidal ještě Petr, takže nás jelo pět. Ve čtvrtek brzo ráno jsme vyjeli směr Benátky. Tam jsme strávili většinu dne, procházením města. Nakonec jsme se všichni schodli na tom, že jeden den na Benátky stačí. Ono po celém dnu je to už tak nějak všechno stejné, zvláště pro ty, co už v Benátkách byli po několikáté. Navíc turistů tam je něskutečné množství a městem se doslova prodíráte. Každopádně Benátky mají svoje kouzlo. Po vyčerpávajícím dnu s vrcholem v hledání náměstí St. Margherita, kde se dá prý výhodně najíst, jsme vyrazili směr Boloňa. Zarezervovali jsme si zde v hotelu Fiera (mohu jej vřele doporučit) pokoj pro čtyři s tím, že Petr bude spát v autě. Večer jsme šli ještě na malou procházku noční Boloní, dali jsem si kávu, hodili frisbee v centru u dvou věží a koupili víno na cestu zpět k hotelu...
Další den jsme po vydatné snídani v hotelu (která byla v ceně 16 euro za noc/osobu) vyrazili směr Florencie. Cesta do Florencie, města, kde se zrodila renesance, probíhala bez problémů. Avšak tradiční problém se zaparkováním auta ve městě byl navíc umocněn hledáním právě koupeného parkovacího lístku ve ventilačním systému auta. Poučení pro příště - nikdy nedávej parkovací lístek za přední okno felicie, protože ta ho s chutí pozře svým větracím systém a při troše smůly už nevydá. My jsme se pochopitelně rozhodli lístek za 8 eur za každou cenu najít. No felícii jsme se podívali pěkně na střeva, rozebrali jsme přívody ventilace na atomy a lístek našly! Asi po tři čtvrtě hodině... Ovšem co je podstatnější, ve Florencii vládlo krásné počasí a malý problém s autem nás vůbec nerozhodil. Město je okouzlující a stojí za to ho aspoň jednou v životě vidět. Mě se to teď podařilo podruhé a pořád nemám dost. Ta atmosféra a umělecká historie dýchají odevšad a pochopitelně to ví i hodně turistů, takže jich tam je opět mraky. Především jsem to poznal, když jsem se chtěl podívat do Gallerie Uffizi, zatímco ostatní šli na kupoli Brunelleschiho dómu. Řada se táhla přes celé nádvoří a čekání trvalo tak cca 10 hodin s nejistým výsledkem, jestli se na vás dostane. Díky tomu jsem zjistil, že v Gallerii Uffizi funguje rezervační systém lístků na určitý den a čas. Pak odpadává toto nehorázné čekání. Když jsem se v sobotu ptal na den, kdy je nejbližší možná rezervace, tak mi bylo řečeno, že na příští úterý:-). No pro příště už vím, že si do Uffizi zarezervuju lístek aspoň týden předem a snad se tam konečně dostanu.
Naštěstí toho Florencie nabízí mnoho a vždy je kam jít. Navštívil jsem tedy monumentální baziliku Santa Croce, ve které se nacházi hrobky slavných Italů jako například - Galilea Galilei, Niccola Machiavelliho nebo Michelangela. Ale především se v areálu Santa Croce nachází kaple Pazziů (projekt 1949, dokončena 1478) od architekta Filippa Brunelleschiho, jež je považována za naprostý mistrovský kousek rané renesanční architektury, díky svojí harmonii, proporcím a celkové eleganci. Užil jsem si do sytosti.
Po sobotní prohlídce Florencie a obědě jsme asi ve dvě vyjeli směr Ljubljan a v osm jsme byli u kolejí. Podle mě to byl moc povedený výlet.
V pátek byl čas na další žur. Pascal uspořádal Halloween party v domě, kde bydlí s dalšími studenty na předměstí Ljubljane. Někteří to pojali poctivě, tedy přišli s expresivními kostýmy, někteří přišli bez převleku jenom s expresivními výrazy:-)... Já jsem byl tento večer naneštěstí za řidiče, ale nakonec mi to ani moc nevadilo... Více ve fotogalerii.
fotogalerie - halloween
